To tomu zas dávám. Chtěla jsem psát a taková odmlka. Mám takovou nechuť cokoliv řešit. Nejradši bych na všechny problémy zapomněla. Ale nejde to. To není řešení. Taky nemám ráda, když mi někdo vidí do hlavy. Na druhou stranu je to úleva se vypsat.

Ale opravdu se chci vracet ke všem těm bolestivým věcem jako je románek s psychologem.

Ztráta panenství s psychologem.

Vztah s klukem, který mě asi třikrát poslal k vodě a teď mi píše, že mu chybím. Ale mám pocit, že nejsem jediná, komu to píše. Ke všemu…

Poslední rozchod kvůli jediné (první a poslední) žárlivé scéně.

Samota.

Věčný strach o práci.

A vůbec…od čeho začít…a přečte si to někdo? Poučí se z toho někdo…

Nevím….je mi smutno.